Architektura vykládá skrze konstrukce svět, tvoří nápodoby světa a je tak svým způsobem názorem na svět, může svět odhalovat, ukazovat jej, přemýšlet o něm a být zaroveň jeho součástí. Neuvažuje ale o světě přímo, není totožná s původním uměním stavět, přímo konstruovat. Architekt přemítá o světě zprostředkovaně. Ostatně podobně, jako fyzik vidí svět skrze měřící přístroje, které měří jen jeho teoretické konstrukce, neboť nic jiného měřit neumějí, ekonom vidí svět skrze funkce a míry tzv. (ekonomického) "trhu", který má s trhem pramálo společného, nebere vůbec v úvahu původní pohnutky výměny, podobně, jako automobilista vidí svět skrze silnice, doslova i přeneseně, politik jen skrze neprůhledné, nepochopitelné a neuchopitelné, ale přesto "systémové" chování moci, protože jinak, například skrze svou osobnost, svým dobrým příkladem, složitému světu vládnout nemůže a neumí, podobně jako jiní pozorují skrze televizi, zisk nebo vidí svět jako souhrn chemických sloučenin, atd. atd.
Čím je prostředkováno architektovo tvořivé zadumání nad světem? Není samoúčelné? Není jen řešením technické hádanky? Má dnes nějaký smysl? Dovede ještě uvažovat? Uvažovat samostatně? Je si svých prostředků architektova úvaha vědoma? Nejsou jeho prostředky jen prostředky jiných (oborů)? Je nebo může být uvažování dnešní architektury "pravdivé" a "opravdové"? Není architektova tvorba jen formálním rozhovorem beze smyslu? Na tyto a další otázky se zřejmě pokouší odpovídat výstava "Prostorový dům". Právě tyto dotazy v nás vzbuzuje. A především: Nejsou významy, kterými architektura obdarovává prostor falešné?
Na vývoj architektury, jak jsme již výše naznačili, můžeme pohlížet jako na posloupnost významů, kterými obdarovává prostor. Tyto významy musí být srozumitelné nejen tomu, kdo strukturovaný prostor užívá (měly by samozřejmě býti, alespoň na počátku, srozumitelné i tvůrci), kdo zde provádí obřady, pravidelně opakuje stejné činnosti mající nějaký účel - kdyby významy byly nesrozumitelné byl by dům neobyvatelný, ale musí být správně srozumitelné i tomu, kdo bezprostředně prostor neužívá - jinak by se například nemohl stát hostem, nemohl by být obsloužen, atd. (tento případ lze velmi názorně demonstrovat na studii "Zastupitelského úřadu v Ottawě", opačný na studii "Dům v lese"). Jenže srozumitelnost významů se mění. Například s dobou. Srozumitelnost významů je svým způsobem závislá na kulturní paměti a ta zase na srozumitelnosti významů, architektura se tak především dovolává sama na sebe, stává se referenční. K objasnění můžeme použít příklad z hudby (ne nadarmo byla architektura v minulém století označována jako "zamrzlá hudba"). Příkladem takového výkladu může být hudební harmonie. Původně soubor pravidel založených na principu, že to, co "ladí uchu jest soulad čísel" se postupně stává důležitých při poslechu a vývoji hudební skladby. Nakonec se ukazuje již jen jako soubor postupně se vyvíjejících (hudebních) pravidel, doporučení a omezení, která (hudební) kompozice dodržuje. Je tak možno skladbě porozumět, pochopit její strukturu, formu, protože stejná pravidla dodržují skladby blízké vzhledem k dané hudební harmonii. Skladba se tak odvolává, odkazuje se. Na druhou stranu harmonii lze chápat jako hudební omezení, které kompozice překračuje, když vyčerpala všechny argumenty. Dovolává se, touží se stát odkazem. Tím se stane, je-li jí porozuměno, když se nám líbí. Líbí se nám, chceme-li si ji znovu poslechnout. Může se stát, že některá z předešlých replik se stává zbytečnou, nebo je třeba před poslední repliku zařadit nějaké další.
Postupně však dochází k tomu, že jsou vyčerpána všechna možná překročení hudební harmonie. Hudební harmonie v tom okamžiku přestala být dávno “harmonií", pravidly o souladu, uhrančivé a zaklínací schopnosti hudby jsou ty tam, převládá aspekt informující: hudební výpověď se stává hádankou o tom, jakým způsobem je strukturována, zkomponována, potěšení z poslechu je uspokojením z vyřešení enigmatu, samotná hudební komposice spočívá především v ovládnutí technické stránky harmonie. Hudební skladbou se tak může stát vše, včetně ticha, pokud je nalezena struktura, systém, jak danou skladbu interpretovat. Hudba tak zcela ztrácí svůj význam. Podobně architektura.
Chceme-li dohlédnouti na samý vrchol vývoje architektury zahlédneme, chceme-li mluvit ve sloganu, který této charakteristice nejlépe náleží, zahlédneme tam architekturu usazenou na tučné prdeli, kterak vesele a s neskrývaným požitkem zbavuje prostor veškerého významu. Tvarovaný i tvarovatelný, tedy plný významů, prostor jest najednou "prostor" nejen bez významu, ale "prostor", který dále již nižádného pravého významu nabýti nemůže. Prostor beze smyslu. To je jeho pravý a poslední význam.
Zbavujeme-li prostor významu - obýváme jej docela. Již se z něj dostati ven nemůžeme.