V roce 2000 se konala první samostatná výstava architektonických prací Ladislava Lábuse na Klenové. Bylo to v době, kdy v soupisu jeho prací kapitola "realizace" byla ve výrazné menšině proti kapitole "studie a projekty". Dnes, o čtyři roky později, je ten poměr mnohem vyrovnanější. I když stále ještě ve prospěch toho, co zůstalo jen na papíře, neboť generace, do níž Lábus patří, si nese do budoucna dědictví doby projektových ústavů, kdy se víc kreslilo, než stavělo. A k tomu přistoupil ještě počátek 90. let, období velkých záměrů, velkých studií, jejich investoři měli větší představy či touhy než skutečné možnosti. Černý Most a Bořislavka byly velkorysé urbanistické úlohy, rekonstrukční studie Salmovského paláce a Nového proboštství na Hradě znamenaly nečekané neortodoxní přístupy k novému využití památkových objektů. Nic z toho však do obrazu pražského prostředí nevstoupilo.





Teprve od roku 1995 se začaly objevovat reálné stavby, překvapivě zcela odlišného druhu, než kterého se týkaly dosavadní velké práce. Na místo institucí a jejich reprezentačních objektů nastoupily domy pro bydlení. Malý dům s ateliérem v Benešově. Větší soubor Domu s pečovatelskou službou v Českém Krumlově. Rekonstrukce obytného domu z třicátých let na Smetance v Praze. A první vila. Vila ve Vonoklasech. Mezitím ještě vznikly dva soutěžní návrhy velkých domů, pro Metrostav v Karlíně a pro Skandinávské centrum na Karlově náměstí, ale pokračovaly v tradici osudu Lábusových velkých projektů - nebyly vybrány k realizaci. Zůstaly domy pro bydlení. Rodinné domy pro bydlení v nejrůznějších situacích. Po prostorově opulentní vile ve Vonoklasech následovala nad krajinu otevřená vila v Roudnici, která nově traktovala dvouúrovňový obytný prostor, nevelký dům v Mukařově (či spíše v Louňovicích), který se hrdě vyrovnává s prostředím převážně rekreačních staveb. A mezitím několik rekonstrukcí rodinných domů - nevýrazné, ale solidní vily na Hanspaulce, programově funkcionalistické vily na Babě. A zvláštního domu v Podbabě, který má nejen komplikované místo - mezi skálou a železnicí, ale dochovaný stav původního objektu dovolil mnohem razantnější zásah. K tomu jedna neprávem opomíjená práce týkající se sídlišť - barevné řešení dlouhého bloku panelových domů v Bohnicích, které potvrzuje fakt, že většina panelových domů u nás je nedodělaných a že v rukou citlivého architekta se i dům postavený touto technologií může proměnit v příjemně působící obytné stavení.
Druhá polovina 90. let je ovšem spojena především s rekonstrukcí domu Langhans, který objemem sice patří do "velkých domů", ale svou fyzickou velikost skrývá v hloubce gotické parcely. Svým výrazem se však řadí spíše ke stavbám komorním.
Pochopitelně vzrostl i počet projektů, mezi nimiž stavby pro bydlení si udržují své vedoucí místo, byť se objevila krajinářská studie na úpravu zámeckého areálu ve Veltrusích.
Počet staveb vzrostl, vzrostl také počet staveb, které byly oceněny v odborných soutěžích. Po Grand Prix Obce architektů pro Domov s pečovatelskou službou v Českém Krumlově následovala cena za novostavbu pro vilu ve Vonoklasech ve stejné soutěži, další nejvyšší cena byla udělena rekonstrukci domu Langhans, jenž kromě toho získal také titul Stavba roku. Dvě stavby byly (bezúspěšně) nominovány do soutěže o cenu pavilonu Miese van der Rohe. Lábusovy stavby se staly obecně známými, byly hojně publikovány, a to nejen v tisku odborném - za významné považuji to, že např. vila ve Vonoklasech se objevila snad skutečně ve všech časopisech, které se věnují bydlení a při jiné příležitosti by bylo vhodné, co tento příklad znamenal pro proměnu názoru na bydlení mezi nejširší veřejností.





Změnilo se tedy od roku 2000 poměrně hodně - ale mnohé z tehdejší situace zůstává.
Zůstává stále ten pocit obtížně zařaditelné architektury. Architektury, která se vzpírá začlenění k nějakému vyhraněnému stylovému zaměření. Každá je samostatná, svébytná a přitom se žádná nehlásí k některému z aktuálních formálních trendů. A sama si ustavení nového žádná neklade za cíl. Každá je velmi současná. Nezapře dobu vzniku na rozhraní dvou tisíciletí - možná právě v tom lze hledat, proč v jeho stavbách je vždy přítomen pocit čehosi odněkud z minula, čehosi, co je důvěrně známé, co v sobě shrnuje dokonale zažitou a promyšlenou zkušenost historie architektury. Možná proto architekt říká, že má raději rekonstrukce, tedy práci tam, kde na něco navazuje. Přitom však každá Lábusova stavba jakoby začíná od začátku - a čím větší je zkušenost, tím víc a víc je začátek blízko jakémusi nulovému bodu. Stavba nezačíná rutinní prací, předem není dán ani charakter, ani tvar ani kompozice. Architektonický návrh začíná inventarizací: pro jakého klienta, k čemu má dům sloužit, v jakém prostředí, v jakých společenských, včetně ekonomických, souvislostech. V procesu inventarizace téměř nekončí a vede architekta k zobecňování, k zamýšlení se nad konkrétní úlohou, ale dál nad obecným stavem daného jevu vůbec. (Možná příznačná je v tomto směru stať Komunikace versus bariéry, založená při řešení úkolu Domu s pečovatelskou službou, ovšem ve svém pojetí pak přesahující mimo jeden konkrétní typologický druh. Podobně jsou vedeny úvahy o sídlištích, o panelových domech a nejnovějši o krajině.) Vedle kreslení, které je počáteční fází architektovy práce tedy probíhá teoretizování ("já jsem vlastně takový písmák"), hodnocení jevů tak, jak jsou, jak by měly být. Vede to k postupnému ujasňování osobních názorů, postojů a k jejich promítání do dané úlohy - a to až do posledních prací na stavbě (a někdy i po nich). Tento dokonale individuální autorský přístup vede k nečekané rozmanitosti staveb.





Stavby působí velmi rozmanitě, a přitom mají jasně čitelný rukopis - toto je Lábus a jeho ateliér. Je to architektura velmi civilní, zdánlivě minimalistická. Architektura, která umí neustále překvapovat bohatostí svých výrazů. Architektura, v níž je vrcholně důležitá role detailu ("Bůh je v detailu"), ať je jím tvarování stropu, kanelování stěn, barevné a materiálové souvislosti jednotlivých prvků nebo osazení starého kusu zábradlí či pro nosnou funkci již nepoužitelných starých trámů z krásného dřeva …Ovšem Lábusovy detaily nejsou ozdobné, jaksi doplňkové; s takovými jeho architektura téměř nepracuje. Jeho detaily jsou třeba i na první pohled svým významem nepostřehnutelné. Na první pohled se zdá, že je to architektura minimalistická (asi odtud to časté srovnávání, či spíše odkazování Lábusova architektonického jazyka k Miesi van der Rohe), ovšem je to jen zdání, bohatství detailů a jejich mnohovrstevná struktura se odkrývá postupně. Architekt dbá na vyjadřovací schopnosti architektury, na její schopnosti vyprávět poutavé příběhy a ví, že sdělení nemusí být vychrleno bezhlavě a udýchaně naráz. Jednak tím může ztratit na své sdělnosti, jednak - dům není nutno přečíst jako napínavou detektivku jedním dechem, s domem je nutno se sžívat … Jako nejnázornější příklad Lábusova přístupu může sloužit onen mnohovrstevný dům Langhans. Návštěvníkovi se představuje v různých úrovních - náhodný vstupující může být překvapen různými možnostmi vstupů, prostupů, teprve jak postupuje dál, tak se mu dům stává jasnější a zřejmější. Ale jen málokdo si hned při prvním setkání všimne vodorovně kanelovaných stěn, jen málokdo při pohledu na dům zvenčí si uvědomí, že zelená barva na nových nástavbách patří vodorovným žaluziím, a možná i obyvatelé domu až po dlouhé době objeví ony nově použité trámy .. To nejsou minimalistické prvky, to je hra s postupně objevovaným tajemstvím. Možná je minimalistická skoro brutálně působící fontána v prvním nádvoří - je ovšem přiznáním dávné studny, která k domu patřila a možná sama měla strach z nějakého historického opakování. Navíc - té vlastní historie tu zůstalo zachováno tolik. Všechny tyto prvky je nutno si objevovat. Ony se samy nevnucují, ony se jen postupně dostávají do vědomí s oslnivou samozřejmostí, která snad ani nedovolí položit si otázku, zda to mohlo být řešeno jinak. U Lábuse - ne.
Langhans je největší, nejvýraznější a s výhodou rekonstrukce. Ovšem stejné prožitky nabízí nevelký domek v Mukařově, kde bude zajímavé sledovat, jak si tento "zvláštní" (citát z vyjádření místních) domek bude postupně osvojovat okolí.
Stále zajímavé zůstává srovnávání Lábusových staveb s jeho kresbami. Těmi, které vznikají při krystalizaci myšlenek, při prvotní inventarizaci. Kresby jsou nečekaně hravé. Pastelkové skici působí až dojmem dětské naivity, otevřenosti, měkkosti, místy až důvěřivosti. Mají svůj neokázalý půvab rychlých náčrtů. A tam, kde architekt uvažuje o barvě, tam obzvláště. V kresbách lze spatřovat klíč k pochopení architektovy metody práce, právě kresby, črtané s viditelnou dychtivostí po zachycení nápadu, odhalují onen stále opakovaný, skutečně prvotní počátek každého úkolu. Lábus kresby neodhazuje do koše, to, co vypadá jako zastavení prchavého okamžiku, je podkladem k dalšímu hloubání, někdy je kresba doplněna nápisem, heslem, někdy zůstane ležet jen tak, ale stále viditelně, s vědomím,že i slepé uličky mají svůj význam - aby bylo zřejmé, kam už se jít nedá. A někdy kresba vznikne už nad připraveným plánem, jako ověřování, jestli vše je správně.
S kresbami se pracuje sice volně, ale výraz, charakter v nich zachycený, zůstává ve stavbě zachován i dávno po realizaci. Obvykle stavby po dokončení působí dojmem syrové prázdnoty. V Lábusových stavbách se tento pocit neobjevuje, ony si už od počátku v sobě nesou jímavou atmosféru plnou života, jakoby do nich přecházelo něco z živé energie těch prvotních kreseb …
Pro výstavu na Klenové byla téměř značkou kresba, doprovázená krátkým textem. "Dům, v němž necítíme potřebu lhát. Lež se stává zbytečnou zátěží. Dům ticha?". Kresba se ztratila, zbyla jen kopie. Je mi to líto.
Stavby Ladislava Lábuse se skutečně těžko dají zařadit do nějakého obecného proudu. Těžko je někam přiřazovat. Formálně se těžko dají jednotně charakterizovat. Už je to zbytečné, už není nutno hledat, komu se podobají a kde se inspirovaly, spíš bude zajímavé sledovat, kdo se bude chtít podobat jim, kdo si z nich udělá svůj inspirační zdroj.
Bude to mít dost těžké, právě pro onu metodu práce.
A možná však se charakterizovat dají. Možná se ona kresba neztratila, ale sama se někam vytratila. Lábusovy domy nelžou, a přesto to nejsou domy ticha. Jsou to stavby plné zvláštní nenápadné, tiché krásy, stavby které nejen nelžou, ale stavby, v nichž se nedá lhát.
Stavby, které povídají,
stavby, které k povídání vedou,
stavby, v nichž se dá nahlas mlčet..

zavřít