aktualni
aktualni
aktualni
připravujeme
archiv
galerie
publikace
kontakt
newsletters
press
partneři
cervena
Nové ve starém:   Současná architektura a historické město

8.9.- 9.10.2011

 !! POZVÁNKA NA KONFERENCI!! 

pořadatelé/ Galerie Jaroslava Fragnera a Národní památkový ústav
za podpory/ Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Nadace Machinery Fund, Město Ostrava, Nadace české architektury
odborný garant projektu/ Richard Biegel
grafika/ Lacerta/ Jakub Krč, Jaroslav Vlček
redakce textů/ Klára Pučerová, Dominik Herzán
překlad/ Lucie Mertlíková, Robin Cassling
produkce/ Klára Pučerová, Zuzana Prokopová, Zdeňka Kalová

Galerie Jaroslava Fragnera připravila ve spolupráci s Národním památkovým ústavem putovní výstavu navazující na téma NPÚ (říjen 2010 – březen 2011) Nové ve starém: Současná architektura a historické město. Cílem této aktivity NPÚ bylo seznámit veřejnost s tímto tématem památkové péče, iniciovat dialog se současnými architekty a vytvořit i některé praktické záležitosti, jako např. interaktivní mapu na webových stránkách (http://www.npu.cz/novostavby/), kde se v průběhu půl roku shromáždily informace o zajímavých rekonstrukcích, adaptacích či novostavbách v historickém prostředí na území České republiky vytvořených v letech 1990 – 2011.

Výstava „Nové ve starém“ představuje unikátní projekt, který nahlíží současnou architekturu očima památkářů. Přináší obsáhlý výběr zajímavých realizací, v němž kromě velmi dobře známých příkladů z Prahy, Brna či Litomyšle návštěvníci objeví kvalitní architekturu a úspěšné revitalizace historických náměstí a vůbec veřejných prostranství i v dalších městech. Kromě pozitivních příkladů jsou na výstavě zastoupeny také případy, kdy se dialog architektů, památkářů a klientů nepovedl a novostavba historické prostředí spíše poškodila. Tyto stavby představují početně jednu čtvrtinu a měly by upozornit na nebezpečí postupného znehodnocování charakteru místa a kulturního dědictví.

Jednotlivé diskutované realizace jsou rozdělené čtyř do základních kategorií, které návštěvníkům umožní porovnávat jejich výsledek:
Nové ve starém – novostavby, které úspěšně doplnily nebo dokonce obohatily historické prostředí.
Nevratné ztráty – stavby, které místo nebo město nevratně poškodily.
Za oponou – zásahy, které nejsou na první pohled vidět, ale zásadně mění historické stavby (razantní komerční přestavby za zachovanými fasádami, podzemní garáže...).
Živé město – příklady zdařilých adaptací veřejných prostor (úpravy náměstí a ulic, městský mobiliář – tj. vše, co může obohatit historické město, které jinak vnímáme jako nedotknutelné).

K výstavě bude uspořádána 27. října 2011 konference. Bližší informace včas sdělí GJF i NPÚ.


„Kvality historických měst a míst nejsou měřitelné snadno a často si je uvědomíme, až když je nevratně ztrácíme. Příkladů, kdy jedna stavba dokázala nevratně poškodit charakter a atmosféru historického města, je nespočet. Zároveň je však mnoho staveb, které ukazují, že současná architektura do historického prostředí nejen patří, ale že je dokáže i umocnit a posunout dál.

Praha prošla v posledních dvaceti letech bouřlivým vývojem, který se výrazně zapsal i do její architektonické podoby. Je přirozeným ohniskem společenského i ekonomického dění. Od počátku 90. let tak bylo možno sledovat dvě hlavní protichůdné tendence, které utváření města do značné míry určovaly. Mimořádný architektonický a historický význam centra města byl v roce 1992 ještě zdůrazněn jeho zápisem na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a porozumění historickému městu bylo základem několika pozoruhodných architektonických realizací, které v uplynulých dvou desetiletích vznikly a které jsou nejlepším dokladem působivého dialogu mezi současnou tvorbou a historickým prostředím, například tunel pod valem Prašného mostu (Josef Pleskot a AP atelier), dům Langhans (Ladislav Lábus), Tančící dům (Vlado Milunič a Frank Gehry) a řada dalších staveb. Ale s demokratickým režimem přišla i problematická snaha o jeho důsledné ekonomické zhodnocení. Tlak na intenzivní využití volných parcel bohužel většinou přinesl jejich zástavbu naddimenzovanými obchodně-administrativními monobloky, které ostře kontrastují s měřítkem svého okolí. Budovy jako Myslbek, Charles Square Center nebo Prague City Center na místě zbořeného Špačkova domu jsou však nejen těžkým negativním zásahem do svého okolí.

Téma novostaveb v historickém prostředí bývá často nesprávně prezentováno jako konflikt architektů s památkáři. Není tomu tak. Potenciální konflikt totiž nevzniká mezi novým a starým, ale mezi kvalitním a nekvalitním. Architektura je nekonečný příběh, který nelze přerušit nebo dokonce uzavřít. Ovšem stejně jako je nesmyslné novou architekturu do historického města nevpouštět, nelze ani architekty zbavit odpovědnosti vůči němu. Nový zásah nesmí znamenat záměrné popření místa a jeho charakteru. Vždy jde o to, zda chceme prostředí umocnit, či přetvořit. Obojí je možné, jsou však místa, jejichž architektonická proměna by byla z dnešního pohledu nenahraditelnou ztrátou.“

Ing. arch. Naďa Goryczková
generální ředitelka Národního památkového ústavu


„Není pro architekta větší výzvy, než vsadit novou architekturu do historického prostředí. S každou novou realizací je městský organismus znovu definován, potvrzen, posílen či oslaben: záleží na talentu architekta, odpovědnosti stavebníka a v neposlední řadě i schopnosti ochránců památek vystihnout podstatu místa a být tak architektovi důstojným partnerem i kritickým zrcadlem při zrodu jeho stavby. Zdálo by se, že recept na kvalitní novou architekturu vlastně není zas tak moc složitý – měla by stačit otevřenost a nepředpojatost na všech stranách. Tak proč je toto téma stále vnímáno jako problematické a často i provokativní? Proč se právě na něm zdůrazňuje dělící čára mezi „památkáři“, kteří dle svých protivníků chtějí z města vytvořit skanzen, a „architekty“, jejichž cílem je podle druhé strany obraz města nevratně poškodit?

Historická města v českých zemích společně prožívají zvláštní druh kolektivní paměti. Ostré politické a společenské změny uplynulého století jim přes všechny historické rozdíly vnutily stejný dějinný rytmus, který rezonuje dodnes. V roce 1945 představovala česká historická města středoevropský unikát. Namísto hromady ruin, v něž se proměnila většina německých či polských sídel, byla prastará města v českých zemích až na malé výjimky válkou téměř nedotčena. Místo vydechnutí a poklidného rozvoje však přišly změny, které města i krajinu ohrozily téměř obdobně jako předchozí válečné období. Vyhnání německých obyvatel a zestátnění veškerého soukromého majetku vytvořily základ pro radikální utilitární zásahy. Namísto plynulého doplňování městských tkání nastoupily razantní řezy, které měly v mnoha městech stejný dopad jako válečné škody v Německu. Od 50. let byly vyhlašovány městské památkové rezervace a zóny, jež měly demolicím zabránit. Ani to však nezastavilo systematické demolice mnoha historických center a jejich náhradu panelovou zástavbou, která podstatně otřásla důvěrou v soužití starého a nového. Ojedinělé kvalitní stavby bohužel nemohly zastřít skutečnost, že mezi historickými městy a soudobou architekturou byl vykopán sice jen pomyslný, ale zato velmi hluboký příkop.
Rok 1989 zastihl česká města ve stavu zvláštního bezčasí. Průčelí na hlavních třídách byla natřena, ale většina domů v historických centrech byla na pokraji kolapsu. Na dohled od chátrajícího centra se bělaly řady panelových domů, které posilovaly tristní dojem zašlé městské slávy. Vedlejším efektem zanedbání však byla i mimořádně důležitá skutečnost, že města se dochovala v udivující autenticitě, což z nich – přes všechny ztráty z komunistické doby – opět činilo malý evropský zázrak.
Nejzásadnějším zlomem v nedávné historii českých a moravských měst byla lavinovitá změna vlastnictví a dynamický nástup soukromé iniciativy v jejich rozvoji. Jen díky konkrétním vlastníkům se podařilo zachránit tisíce domů, které by byly jinak nutně určeny k demolici. V opojení nad silou soukromého vlastnictví se však města postupně zbavovala nejen majetku, ale i nástrojů, jimiž by mohla reálně ovlivňovat svou urbanistickou a architektonickou budoucnost. K negativním jevům, jako je například spekulace s historickými domy a jejich následná náhrada naddimenzovanou utilitární komerční novostavbou, se tak nestavěla města, ale pouze památkáři, kteří jediní mohli na základě památkového zákona nahlížet na město jako výtvarný celek. Na mnoha místech tak nastal zvláštní paradox, kdy o budoucnosti města zodpovědně přemýšleli jen ti, kteří měli na starosti ochranu jeho minulosti. Nešťastný příkop mezi starým a novým se tím jen dále prohloubil: památkáři, zavaleni často podprůměrnými návrhy, se mnohdy nespravedlivě obrnili proti jakékoli současné tvorbě, zatímco mnozí architekti si pojem památkáře schematicky ztotožnili s negativní překážkou, kterou je třeba jakkoli přebít a překonat.

Je to vlastně zvláštní. Nikdo nemá o architekturu větší zájem než architekti a památkáři; jsou tak k dialogu přímo odsouzeni, stejně jako je naprosto nezbytný dialog starého a nového v současné architektuře, neboť jizvy v tvářích historických měst mohou být zaceleny pouze kvalitní současnou architekturou. I proto vznikl výstavní projekt Nové ve starém, jehož cílem je zmapovat novostavby v českých a moravských městech posledních dvaceti let. Je možno jej chápat nejen jako průvodce po nových stavbách v historickém prostředí, ale také jako výzvu k otevřenému dialogu a k zasypání příkopu, jenž oba pomyslné tábory po desetiletí rozděluje. Kvalita mnoha vystavených návrhů i jejich ocenění ze strany památkářů snad přesvědčivě dokládají, že k tomu konečně nastal pravý čas.“

Richard Biegel


 nahoru